Čas od času se v mediích objeví zpráva o fotbalové korupci. Někdy se dokonce dostane na první stránky deníků. V poslední době byla pro české noviny určitě nejvděčnější tuzemská aféra ovlivňování rozhodčích, vždyť se vleče od roku 2004. Další medailové příčky v tomto ohledu zaujímá letošní velký skandál v Itálii a loňský případ německého rozhodčího Hoyzera. Menší zprávy hovoří o podplácení v řadě jiných zemí. Lze srovnat jednotlivé země podle úrovně fotbalové korupce na základě frekvence případů ve sdělovacích prostředcích? Určitě ne, protože nevíme, zda se jedná jen o špičku ledovce, nebo máme ledovec odkrytý třeba až k jeho základně. Nabízí se však jiné srovnání, které překvapivě vychází z běžně dostupných, vlastně nejzákladnějších informací o fotbale, a sice z ligových tabulek.

Rozdílnost v úspěšnosti doma a venku lze statisticky analyzovat pomocí indexu fotbalové korupce IFK=(D-V)/(D+V), kde D je počet bodů získaných v  domácím prostředí a V počet bodů dovezených ze hřišť soupeřů. Index IFK může nabývat hodnot od -1 (body získané pouze venku), do 1 (body získané pouze doma), přičemž 0 značí shodný bodový zisk doma i venku.

Je přirozené, že domácí prostředí ve fotbale, stejně jako v  jakémkoliv jiném sportu, znamená výhodu pro domácí a nevýhodu pro hosty. Důležitou roli pro domácí hraje podpora diváků, dokonalá znalost terénu, zázemí, naopak hosté musí k utkání podstoupit často únavnou cestu a hráči se mohou obávat neznámého a pravděpodobně i nevlídného prostředí. Ne vždy se taková (ne)výhoda výsledkově potvrdí, ale v dlouhodobém pohledu určitě, přičemž její míra se pochopitelně liší. V evropských fotbalových ligách 9 z 10 týmů končí sezonu s lepší bilancí doma než venku, čemuž se jistě nelze divit. Polovina týmů získá doma 1,2x až 2,3x víc bodů než venku. Avšak výrazně úspěšná bilance doma v kombinaci s výrazně neúspěšnou bilancí venku (např. srbský Hajduk Kula v sezoně 1998/99, bilance 24 zápasů: 9-3-0 doma a 0-2-10 venku) bije do očí. Jak mohl celkově průměrný celek porazit v domácím prostředí přední týmy a zároveň nedokázal jedinkrát uspět na hřištích outsiderů? Odpovědí může být celá řada: hřiště atypických rozměrů, umělý povrch (hraje roli třeba ve Švédsku), odlišné klima (může platit třeba v Rusku), rozdílná nadmořská výška (proslulé Andy v Latinské Americe), nátlak a zastrašování soupeře (např. Prešov před zhruba půlstoletím), domlouvání výsledku (známo z Rumunska, v bodovacím systému 3-1-0 je výhodnější ve dvou utkáních s týmž soupeřem doma vyhrát a venku prohrát než dvakrát remizovat), daleko nejčastěji však domácím nakloněný rozhodčí. Pro muže s píšťalkou je možná i trochu pohodlnější zavděčit se domácím než hostům, hlavně je však pro zástupce domácích jednodušší arbitra „přesvědčit“ – mají k němu na rozdíl od hostů mnohem snazší přístup.

Index fotbalové korupce byl vypočítán pro prvoligové kluby 47 evropských zemí za posledních 12 ročníků (1994/95-2005/06), což dohromady činí 8061 hodnot (každý klub v každé sezoně). Zkoumané časové vymezení bylo vedeno snahou o co největší vzorek pro každou zemi, aby se minimalizoval náhodný výsledek (princip zákona velkých čísel). Dřívější ligové tabulky s rozlišením bilance doma a venku se pro většinu zemí nedají snadno získat a i tak jich řada musela být dopočítána. Některé evropské země navíc začaly používat tříbodový systém až od sezony 1994/95 (poprvé v Anglii 1980/81).

Statistické rozložení hodnot IFK se velmi podobá normálnímu (Gaussovu) rozložení, tj. většina výsledků je kolem průměru (IFK=0,25; 1332 hodnot mezi IFK=0,2 až 0,3), naopak málo při obou mezních hodnotách (9 s IFK=-1, ale 56 s IFK=1), přičemž křivka je téměř symetrická podle intervalu s nejčetnějším výskytem hodnot IFK.

Nás však nejvíce zajímaly extrémní, „nenormální“ výsledky. Zatímco výskyt blízký IFK=-1 je početně slabý a výsledkem nahodilý, hodnot IFK poblíž 1 jsou stovky a mají slušnou vypovídací hodnotu. Následující tabulka č. 1 řadí země podle podílu (%) sledovaných klubů v ročnících, pro které se IFK=0,7 až 1, což celkem představuje 5 % ze všech více než 8 tisíc hodnot IFK (v hlavičce tabulky IFK5). Jinými slovy: v Bosně a Hercegovině takřka třetina (32,3 %) klubů získá v domácích zápasech 5,66 krát více bodů než venku, ale v Irsku nebo Dánsku se žádný klub s tak nevyrovnanou bilancí nevyskytuje (0 %). Ve druhém sloupci je uvedena hodnota indexu, charakterizujícího vnímání korupce – IVK, sestaveného organizací Transparency International pro rok 2005. Na rozdíl od IFK mají země s nejvyšší úrovní korupce nejnižší známky IVK. Mezi oběma indexy lze zaznamenat vysokou míru korelace - po standardizaci číselných hodnot obou ukazatelů vychází vysoká míra závislosti (Pearsonův koeficient je 0,796). Pro srovnání zhruba stejně vysoká úroveň závislosti existuje například mezi průměrnou délkou života (naděje dožití při narození) a ekonomickou vyspělostí země, vyjádřenou HNP na obyvatele.

Na první pohled je patrné, že přední příčky tabulky, které naznačují silně korupční prostředí, obsazují země z Balkánu a Zakavkazska. Zbytek první poloviny pořadí doplňují ostatní postkomunistické státy. Naopak konec tabulky s hodnotami kolem 1 % a nižšími zaujímají převážně země z Britských ostrovů, Beneluxu a severní Evropy. Jistou výjimku představuje Švédsko, u kterého se projevuje vliv umělých trávníků - v současnosti na nich hrají čtyři týmy ze 14. Hodnoty v  tabulce č. 2 dokládají postupné zlepšování průměrné fotbalové korupce v Evropě, které je dáno snižováním hodnoty indexu především u bývalých socialistických zemí.